V dílech filosofů, právníků a politologů se setkáváme s pojmem „civilního náboženství“ a poněvadž čelnými představiteli v této oblasti vědy byl filosof Tomáš Hobbes svým dílem „Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a státního“ (Melantrich Praha 1971, Knihovna politických klasiků), Jean-Jacques Rousseau dílem „O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva“, („Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart Praha 1949) a Erich Voegelin dílem „Nová věda o politice“, (Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2000), budou to také tito tři autoři, jejichž učení bude obsahem tohoto našeho uvažování buď v přímých citacích nebo v parafrázích. Svou úvahu se pokusíme uzavřít vlastním stanoviskem o této problematice.
Tomáš Hobbes (1588-1679).
Hobbes věnuje XIII. kapitolu svého díla lidské přirozenosti se zřetelem k blahu a bídě lidské a konstatuje, že v prvé době lidstvo nemá nad sebou žádné společné moci a existuje tam „válka všech proti všem“. Válkou chápe Hobbes i takový stav, kdy lidé sice mezi sebou nebojují, ale jsou v pohotovosti, připravují opevnění, vyzbrojují se, vysílají své špiony, uzamykají své domovy apod. Pojem práva, křivdy, spravedlnosti a nespravedlnosti tam nemá místa, neboť kde není společné vlády, tam není ani zákona a kde není zákona, tam není ani spravedlnosti ani vlastnictví majetku. Každému náleží to, co si může sám vzít, a to tak dlouho, pokud si to udrží. City vedou člověka k pokoji a k míru, jsou vyvolávány strachem o život, bezpečí a zajištění budoucnosti. rozum pak dává člověku vhodné zásady míru, na nichž se lidé mohou shodnout, přirozené zákony. |
