Již ve „Státovědě" Zdeňka Neubauera se dozvídáme, že existují dva druhy politických stran, ideové a zájmové, třebaže mezi nimi mohou existovat strany zaujímající obě tato hlediska ve větší či menší míře. Ideová strana je nesena nějakou ideou, nějakou hodnotou, která je jí podkladem, má případně vedle svého zájmového prvku ještě něco navíc, co je jejím stoupencům sympatické, co je přitahuje, co pro ně představuje určitou hodnotu. Ideovou stranou je např. strana komunistická, strana liberální, lidová apod. Strana zájmová je nesena zájmem svých voličů, kteří se stanou jejími členy, má vztah výlučně k jejich povolání a zaměstnání, k jejich sféře pracovní aktivity. Takovou stranou bývala kdysi naše strana agrární, zemědělská, strana živnostenská apod. Během doby se onen odlišující prvek ideovosti a zájmovosti nejen u nás, ale i ve světě stíral a politické strany se značně svou výrazovostí zaměřeností k sobě přibližovaly. Staly se z nich strany neideologické, nehodnotové, ideově nevýrazné a přijatelné pro jakéhokoli občana a voliče, nejdoucího za určitou ideou či životním zájmem, zcela přijatelné. Dnes trochu záleží při volbě příslušnosti k nějaké straně na jejím stranickém programu, ale ne mnoho, neboť tento program zřídka bývá stranou plněn a splněn, trochu je poplatná stranickým slibům, především stranickému populismu, projevům stranických představitelů a jejich vizáži, zvláště záleží na početním stavu stranických členů a sympatizantů. |
