2. Spravedlnost
Klamné myšlení relativismu a agnosticismu přineslo i mnoho zla a zmatku do otázky spravedlnosti. Nebude proto na škodu všimnout si, jak například v rozporu s jejím základem ztotožňujme dílčí obsah trestního zákona a ztotožňujeme jej s kodexem spravedlností samé, jak se omezujeme jen na uznalost dekalogu při posuzování něčeho nespravedlivého, jak se mýlíme v obsahu tzv. „zpovědních zrcadel"a kazuistiky, jak špatně chápeme běžné praktické morálky a jak otázky spravedlnosti musíme tak pracně vydedukovat z Písma svatého a z Katechismu katolické církve.
Codex trestního práva jako minimum morálky.
Mnozí lidé se ohražují proti tomu, když je někdo nařkne z porušení spravedlnosti neb z něčeho hříšného. Na svou obranu se odvolávají na to, že přece nikoho nezabili nebo neokradli a že jejich trestní rejstřík je přece zcela čistý a neporušený, že se nedopustili žádného porušení spravedlnosti, vymezené stávajícím obsahem pozitivního práva. Tito lidé se dopouštějí omylu, pokud se týče základních právních ustanovení o spravedlnosti a trestném činu a vycházejí z omylu, že paragraf trestního ustanovení jen reprodukuje svým zakazujícím obsahem etické a morální normy. V tomto přesvědčení mají jen omezenou míru pravdy. Trestní zákoník totiž nemůže prakticky řešit všechny případy spravedlnosti a hříchu, jak to činí norma etická, neboť by příliš detailními právními normami postihoval jednotnost a jasnost příslušných paragrafů trestního kodexu a vázal občany k daleko většímu omezení odůvodněnému morálkou, nikoli však právem. Zatímco právo postihuje jen překračování těch nejběžnějších, nejobecnějších a nejzákladnějších právních poklesků, morální řád je v tomto ohledu dokonalejší a detailněji upravuje mezilidské vztahy v lidském společenství. Proto člověk s čistým trestním štítem nemusí být ještě vzorem bezhříšného člověka a jako takový být posuzován a vítán ve společnosti.
Ani lidská opora jen v dekalogu nestačí. |
