Žijeme v údobí jakéhosi stěhování národů. Nikoli v té míře, jak se to v historii lidstva vícekrát objevilo např. v římské říši, přece však i v naší době existují případy, kdy členové jednotlivých národů a národnostních skupin opouštějí svou rodnou zemi, aby v některé civilizovanější zemi zapustili své kořeny a vytvořili si novou možnost života a svého uplatnění, svou novou vlast. Domníváme se, že svůj odchod ze svého rodiště si musí řádně promyslit a upamatovat se, že tato jejich životní změna přinese některé důsledky v jejich vlastním životě, že však bude znamenat i nové důsledky pro stav jejich nové vlasti, takže dojde takovouto změnou k určitým zásahům do práv a povinností jak těch příchozích, tak i jejich nových spoluobčanů v nové hostitelské zemi. Jde o tak podstatnou změnu života obou skupin lidí, že se nám vyplatí zastavit se trochu u této otázky a v první kapitole si všimnout problematiky „migrace", ve druhé kapitole se zamyslit nad problémem „integrace". V závěrečné kapitole se dotkneme etické stránky tohoto procesu.
„Migrace" a její konotace.
Emigrace neboli vystěhování představuje dobrovolné nebo i nějakým způsobem vynucené vystěhování nějakého občanského jedince nebo i jeho rodiny či jiné občanské skupiny z jejich vlasti do cizí země, takže tento subjekt opuštěním své vlasti představuje emigranta, který nastěhováním do cizí země se stává jejím novým obyvatelem, imigrantem. Důvody, proč opouští svou rodnou zem mohou být různé, může jít o zcela dobrovolné vystěhování, které však může být determinováno různými nátlakovými důvody. Jde-li o případ, kdy vystěhovaleckým důvodem je vyloženě nátlakový důvod opřený o normativní rozhodnutí soudu či jiného právního donucovacího orgánu, mluvíme o vyhnanství a o exulantovi. |
