V návaznosti na předchozí studii, kterou jsme věnovali otázce hodnotových soudů, kráčejme dále cestou v hledání pravdy v lidských deskriptivních soudech a všimněme si oblasti poznání tak zvaných axiomatických soudů, kterými se zabýval Dr. Jaroslav Beneš ve svém díle: „Duch a hmota v teorii poznání", nakladatelství Rupp, Praha 1946. Toto bude předmětem naší prvé kapitoly. Druhou kapitolu pak věnujeme studii PhDr Karla Šprunka „Současné teorie pravdy", které nás poučí o tom, že otázka pravdy je v lidském poznání značně vážná a složitá a že ji nelze zodpovědět jednoznačně jednoduchým způsobem. Ve třetí kapitole pak si všimneme novodobých názorů Popperových o ověřování pravosti a pravdy u deskriptivních soudů.
Dr. Jaroslav Beneš: „Duch a hmota v teorii poznání".
René Descartes považoval poznání pravdy za tak přirozené, že pokládal ideu pravdy za vrozenou naší mysli. A tomu odpovídající axiomatický soud je tak samozřejmý, že není třeba jej nějak zvláště odůvodňovat. Vzpomeňme jen na Descartovu snahu vycházet jen z takových poznatků, které jsou nám tak jisté, jako je třeba spolehlivost matematických poznatků, že součet vnitřních úhlů trojúhelníka tvoří 180 stupňů, což se dá geometricky velmi snadno dokázat. Víme přitom, že tato evidence geometrie a matematiky pro něho byla tak samozřejmá, že sám byl dokonce autorem analytické geometrie a matematika se stala pro něho naprostou spolehlivostí pravdivého poznání.
Řeč nazýváme pravdivou ve smyslu adekvační teorie pravdy, shoduje-li se s myšlením toho, kdo mluví. Poznání nazýváme pravdivým, shoduje-li se se skutečností. |
