Na rozdíl od historických pokusů o prosazení národní hegemonie byl Hitlerův pokus založen na souhrnu různých myšlének devatenáctého století, které,- podobně jako jinak neškodné prvky střelného prachu – spojeny dohromady, vytvořily výbušnou a hroznou směs. Hlavní přísady byly následující: ideologie národního státu, jež se nezadržitelně šířila již od Francouzské revoluce. Podle ní má v principu národní stát (chápaný jako etnická skupina se společným jazykem a tradicí) právo na vlastní národní stát. Jakmile bude jednou takto uspořádán celý svět (vnímaný ovšem z evropské perspektivy), budou národy a státy žít v míru a souladu. Byla to myšlénka risorgimenta, italské obrození 19. století.
Pojem sebeurčení je jedním z ústředních pojmů Istvána Bibóa v oblasti národnostní problematiky, teorie státu a mezinárodního práva. Bibóovo stanovisko můžeme shrnout do dvou základních tezí, k nimž se připojuje několik doplňujících poznatků. Dvě základní teze: 1). V dnešní době může jakákoli legitimita moci spočívat „jedině na principu suverenity národů a principu sebeurčení". Neplatí to odjakživa, ale od roku 1918 je tomu v Evropě jednoznačně tak. Sebeurčení a suverenita národů jsou platnými principy moderní legitimity, pokud za „platné" označíme to, co má oporu v širokém obecném konsensu. 2) Obsah sebeurčení je ze své podstaty „demokratický a svobodu předpokládající princip", srovnatelný se suverenitou národů. Jenže zatímco suverenita národů se vztahuje na již daný státní útvar, na jeho fungování, sebeurčení nastoluje v nějakém smyslu otázku státního útvaru včetně jeho územních aspektů. V principu sebeurčení, konstatuje Bibó, nachází svůj výraz právo národů na vlastní území. Zmiňme se o třech doplňujících poznatcích k těmto dvěma základním principům: a) Při dnešním stavu společenského vědomí je sebeurčení zaměřeno především na vytváření národních států. b) Princip sebeurčení a suverenity národů nemůže být anulován ani nebezpečím agresivního nacionalismu, ani požadavkem mezinárodní integrace na vyšším stupni, ani historicky odvoditelným státním právem, ani umnou manipulací s etnickým principem a vůbec žádnou ryze účelovou – strategickou, ekonomickou či jinou – úvahou. c) Požadavek územní stability sice omezuje možnost uplatnění principu sebeurčení; anulovat je však nemůže. Relativní neměnnost územního statutu je jednou z praktických podmínek fungování mezinárodního společenství států. |
