"Spe salvi"

Úvod: „Naděje" je jedním ze základních slov biblické víry – do té míry, že se nám může zdát, jako by se označení „naděje" a „víra" mohla na mnoha místech vzájemně zaměňovat. Dnešním jazykem řečeno, křesťanské poselství nebylo „informativním", nýbrž „performativním". To znamená, že evangelium není jen pouhým sdělením čehosi, co je možné se dozvědět, ale jde o sdělení, které účinně působí, vytváří skutečnost a mění život. „Víra je hypostasis těch věcí, které nevidíme". Jak církevním otcům, tak středověkým teologům bylo jasné, že se řecké slovo hypostasis překládá latinským termínem substantia. Latinský překlad, který vznikl ve starověké církvi, pak zní: Est autem fides sperandarum substantia rerum, argumentum non apparentium – víra je „podstata" věcí, ve které doufáme; důkazem těch věcí, které nevidíme. Tomáš Akvínský uvádí: víra je „habitus", totiž stálá duchovní dispozice, jejímž prostřednictvím má v nás svůj počátek život věčný a rozum je tak přiváděn k souhlasu s tím, co nevidí.

Je křesťanská naděje individualistická? Jak se mohla postupně rozvinout idea, že Ježíšovo poselství je čistě individualistické a týká se jen jednotlivce?  Jak se mohlo dospět k výkladu „spásy duše", pojatému jako útěk před zodpovědností za celek, aby se křesťanský program pojímal jako egoistické usilování o spásu, vyhýbající se službě druhým? Abychom našli odpověď na položené otázky, musíme se zamyslet nad základními stavebními prvky novověku. Zvláště jasně jsou patrné v díle Francise Bacona (1561-1626). Je neoddiskutovatelné, že s objevem Ameriky a s novými technickými vymoženostmi se zrodilo a následně vyvíjelo nové dějinné období. Jde o novou souvztažnost mezi experimentem a metodou, jež člověku umožňuje, aby přistoupil k novému výkladu přírody, založenému na jejích zákonech, a aby tak dospěl k „vítězství umění nad přírodou". ...

Celý článek naleznete v přiložených dokumentech