Dámy a pánové,
když jsem přijal závazek promluvit na dnešním setkání, nedocenil jsem, jak obtížné to pro mne bude.
Napsal jsem mnoho knih, novinových článků a básní, ale napsat stať na téma "oběti komunismu" se mi vyjevilo jako neřešitelné: jaké věty použít, aby byly adekvátní nejen počtu komunisty způsobených tragedií, ale jedné každé z nich? Jak má ten, kdo mnoho neriskoval a přežil, mluvit o těch, kteří riskovali všechno a zahynuli? Neměli by o pekle mluvit ti, kteří peklem prošli - a ti ostatní jen pozorně a s úctou naslouchat?
Ani nepamatuji kdy a jestli vůbec jsem s tužkou v ruce nad bílým papírem cítil takovou nedostatečnost.
O obětech komunismu si tedy mluvit netroufnu a upřímně doufám, že mé důvody pochopíte. Avšak vzhledem k tomu, že naše setkání má v názvu slovo "Nezapomeňme", pokusím se věnovat zapomínání, nezapomínání a paměti vůbec. |
