Vladimír Sadek publikoval v Slovníku článek „Židé a Evropa". V tomto článku se zabývá srovnáním myšlení antického Řecka, židovstva a moderního českého myšlení. Poněvadž křesťanské myšlení je založeno na antice a židovství, bude vhodné se tímto článkem, zabývat. V prvé kapitole se dotkneme s oporou na článek myšlení řeckého, židovského a našeho moderního, druhá kapitola bude věnována závěru.
Když v roce 135 po Kr. římská vojenská mašinérie rozdrtila druhé protiřímské povstání a jeho vůdce Bar Kochba padl v posledním boji, znamenala tato tragická událost zásadní zlom, v židovských dějinách. Židé se stali nepřítelem římského impéria číslo jedna, jejich původní izraelská vlast počala být systematicky dejudaizována a nastalo diasporní období židovských dějin, bez původního a přirozeného národního centra. Židé svou vlast sice nikdy úplně neopustili, ale žili zde jen v menších skupinách, a to až do vzniku sionistického hnutí. Vědomí původní vlasti – a zejména vědomí, že tato původní vlast je prostoupena boží přítomností více než ostatní země -, však nikdy nezmizelo a bylo stále vyjadřováno a zdůrazňováno v náboženských textech judaismu. Proto je židovská diaspora jevem nenormálním a nepřirozeným, porušením přirozené svobody a Izrael se dříve či později do své původní vlasti vrátí, poněvadž každý národ musí být svobodný (a zároveň musí respektovat svobodu národů druhých.). Jak ukázal historik Simon Dubnow, i po ztrátě přirozeného národního centra vznikala v diasporních podmínkách jakási centra lokální umožňující rozvíjet specificky židovské náboženské, národní a kulturní hodnoty, obsažené v hebrejské Bibli a celém komplexu pobiblických židovských textů a tradic. Tato centra nebyla ovšem neměnná, posouvala se podle daných historických trendů a podmínek (Židé v Číně, Indii aj.). Židovské dějiny se rozvíjely ve dvou základních sférách: ve sféře islámu a ve sféře křesťanství. |
