Český národ bývá často spojován cizími národy s negativním charakterem provincialismu. Jiří Pehe o této skutečnosti pojednává v internetu titulkem „Český provincialismus". Nebude na škodu se tímto problémem zabývat. V prvé kapitole bude uvedený článek podán přímou citací a parafrází, druhá kapitola bude věnována vlastnímu shrnutí. Tato úvaha je určena studijním účelům členů Sdružení křesťanských seniorů.
Slovník cizích slov definuje provincialismus či provincionalismus jako venkovský, maloměstský ráz, hanlivě pejorativní, nedostatek širšího rozhledu. Adjektivum provinciální pak znamená maloměstský, zaostalý, méněcenný.
Podle Peheho pozorovatelé a znalci poměrů ve východní Evropě vidí Čechy jako národ pragmatický, přirozeně liberální a demokratický – vlastnosti, které, bylo by možné argumentovat, do jisté míry stojí v pozadí relativního úspěchu české politické a hospodářské transformace. Zeptáte-li se týchž znalců na české neduhy, často se vám dostane odpovědi, že ona česká umírněnost a zakotvenost u země až příliš často přerůstá v pustou přízemnost a že viděno obecněji, Češi, více nežli ostatní východoevropské národy, trpí provincialismem. Provincialismus je obvykle definován nejenom jako určitý druh teritoriální zahleděnosti do svých vlastních věcí, jako určité intelektuálně-teritoriální omezení, které vylučuje či relativizuje širší zájem, ale též jako malost, úzkoprsost, a neznalost či ignorování širšího pohledu – vlastnosti vyvěrající z nedostatku neustálého konfrontování se s obecnějším kulturním a intelektuálním kontextem. |
