Stará antická řecká filosofie rozlišovala hrubě dělení jsoucen a věcí do čtyř skupin: 1. minerál nebo kámen, 2. rostlina nebo vegetativní jsoucno, 3. živočišné přírodní jsoucno a 4. člověk jako „animal rationale" s rozumem a nesmrtelnou duší. Minerál je tedy nehybné kompaktní celistvé a pevné jsoucno, rostlina je celistvé nehybné vegetativní růstové jsoucno, přírodní animální tvor je pohyblivý a vybavený smrtelným životným a oživujícím principem, člověk pak jako vedoucí tvor veškerenstva, je pohyblivý, vybavený rozumem a
nesmrtelnou duší.
Měli bychom se trochu zamyslit nad problematikou víry a vědění, kde obě tyto discipliny mají charakter kognitivní, poznávající. Aristoteles rozlišoval pojem „epistémé", vědění, a pojem „doxa", pouhé „mínění", přičemž vědění bylo přijímáno jako pravdivé, prokazatelné, kdežto mínění prokazatelné není, víra nás jen stačí přesvědčit. Rozumově prokázat existenci nebo neexistenci Boží pro teistu i pro ateistu je nemožné a oba dva jsou na tom stejně odkázáni na víru. Věří v něco neprokazatelné, třebaže žít v tak odlišném opaku důležité věci, že něco existuje nebo neexistuje, je nemožné. Při takovémto kategorickém přesvědčení je usmíření stanovisek nemožné a zbývá jen cesta oboustranné tolerance a velké lásky k bližnímu. Je možno chápat, že když katolíci opouštěli ve svých slovech oblast víry v Boha a činili z ní vědění o existenci Boha, když tvrdili, že bez církve není spásy ani bez křtu, že ateisté nejsou spokojeni tímto tvrzením, ale stejně neuspokojeni byli katolíci, když ateisté kategoricky tvrdili, že obsahem vědy je, že Bůh neexistuje. Po této stránce byl přijatelnější postoj agnostiků, kteří netvrdili neexistenci Boha, nýbrž jen jeho nepoznatelnost. Nevylučovali totiž možnost, že někde nad námi nahoře existuje nějaká nadpřirozená bytost, neznámá síla, která ovládá svět. Touto antickou vírou o „neznámém Bohu" opouštěli řady ateistů.
Věřící i nevěřící lidé zastávají názor, že člověk je roven druhému člověku před zákonem, případně před Bohem, ale v lidském společenství nevládne rovnost. Lidé se rodí zdraví i nemocní na těle či duchu, dostatečně či nedostatečně vyvinutí, rozumově vybavení či nikoliv, jsou bohatí, chudí, šťastní a nešťastní, spokojení a nespokojení, škodí či neškodí si navzájem, prostě nejsou zcela sobě rovní. Ateisté spatřují svět tak vadný a špatný, že je to vede k odmítání existence Boží, neboť Bůh ve své dokonalosti a spravedlnosti by se nemohl dívat na takový špatný a hříšný svět, který svou špatností zcela vylučuje existenci Boží.
Negativní stav našeho pozemského života s jeho zločiny, nespravedlností a nedokonalostmi sdílím sice s ateisty, jejich soud o nedostatku rovnosti ve světě a jeho přemíře špatnosti, avšak přemíra špatnosti ve světě
vyplývá právě ze skutků lidských samých, z jejich společnosti, neodstraněných zločinech, neřestech a marginálních nedostatcích. Tento pozemský život i s jeho pozemskou smrtí je pro mne jen pozemskou oblastí a částí světa, která má své pokračování a k dosažení úplné spravedlnosti v eschatologii, Posledním soudu, v nápravě toho špatného. Svět a lidský život končí teprve eschatologií, závěrem světa. Duše lidská je nesmrtelná, člověk žije i po pozemské smrti, v opaku víry lidí nevěřících, kteří žijí v omylu. Protože nesmrtelná lidská duše tvoří integrální podstatu lidské bytosti, pozemskou smrtí člověk nezaniká, nýbrž přechází do oblasti eschatologie, do éry posledních věcí člověka, Posledního soudu,
hrozného dne Armagedonu. Nevěřící člověk v otázce Boží existence dospívá k závěru, že Bůh nemůže existovat, poněvadž by se nemohl dívat na tak špatný a
zvrácený svět. Také věřící člověk považuje stávající svět za špatný a zvrácený, ale oproti nevěřícímu občanovi nespatřuje v zločinném světě důkaz Boží neexistence. Věřící občan je přesvědčen, že Bůh svěřil lidem dokonalý svět a pokud lidé svými skutky toto Boží dílo tak pokazili, že Bůh je jedinou zárukou,
že bude moci svým milosrdenstvím uvést svět do jeho původního stavu. Pokusme se nyní interpretovat způsob myšlení lidí věřících a nevěřících.
Věřící křesťan je přesvědčen ve své víře o tom, že Bůh stvořil svět v jeho úplném a dokonalém celku včetně neživé hmoty, vegetace rostlin, života biologického tvorstva opírajícího se o oživující princip a rozumového lidského tvora vybaveného oživujícím principem a nesmrtelnou duší. Protože nesmrtelná lidská duše tvoří integrální formu a podstatu lidského života, lidská bytost pozemským úmrtím nezaniká, nýbrž žije dále, přechází do životní etapy eschatologie, „posledních věcí člověka", Posledního soudu, do „parusie", druhého Kristova vstupu do pozemského života, do vlády různobarevných „apokalyptických jezdců" a prolomení „Sedmé pečeti", čímž teprve končí pozemský život a nastupuje věčná blaženost a věčné zavržení podle Kristova arbitrárního rozhodnutí.
Věřící křesťan má ve svém životě povinnost vůči světské i duchovní moci plnit své povinnosti, to znamená „dávat Bohu to, co je Božího a světské moci to, co náleží světské moci. Tyto povinnosti mají ovšem oporu ve víře v Boha.
Věřící křesťan je tedy přesvědčen o tom, že svět a jednotlivý lidský život v pozemském žití je vystaven velké míře nerovnosti oproti ostatním lidem, ať už tato nerovnost vyplývá z přirozenosti věcí nebo je zaviněna vadným nebo i zločinným jednáním jiných lidí, spoléhá se na naději a útěchu duchovních osob a učení církve a v dobách oslabené víry může mít pochybnost o Boží existenci.
Pokud však věřící člověk je přesvědčen o tom, že i po pozemské smrti člověk bude žír dále až do éry Posledního soudu, je obsah tohoto posmrtného života jen otázkou víry, nikoli faktu vědění, a v běžném životě lidstvo je přesvědčeno, že pozemská smrt končí život člověka na tomto světě a člověk musí počítat se svou smrtí jako s něčím pravdivým, jako s faktem.
Nevíra nevěřícího člověka v existenci Boha má jinou podobu a jiný životní průběh ateisty. Ateista tedy jako v Boha nevěřící člověk je přesvědčen,
že svět nemá ve svém vzniku žádného nadpřirozenéého Tvůrce, že svět vznikl samovolně v běhu miliard let, že tedy člověk a lidstvo není závislé a vděkem povinnované nějakému nadzemskému autoru, že člověk se stal sám okupací části země jejím vlastníkem nebo je odkázán na nějakou pozemskou smlouvu a dohodu, pokud ji lidstvo určitým způsobem uzavřelo s lidskou společností.
Nevěřící občan si je vědom toho, že pokud neuzavřel nějakou smlouvu s lidskou společností světa, nenese za nic odpovědnost a i když se dopustil nějakého trestného činu proti společnosti, může být stíhán jen za určitý přiznaný protiprávní čin, avšak v každém případě jeho trestnost a odpovědnost definitivně končí jeho pozemskou smrtí. Z uvedeného je patrné, jaký je rozdíl mezi životem věřícího člověka odpovědným Poslednímu soudu a člověkem nevěřícím a není třeba věc nějak dále rozvádět.
Kauzalita a teleologie.
Věnujme nyní svou pozornost kauzalitě a teleologii, dvěma pojmům, které mají tak široké uplatnění nejen v oblasti práva, ale i v politickém, společenském a odborném světě státu a lidské společnosti.
Kauzalita: Nahlédneme-li do slovníku cizích slov, u hesla „kauza" („causa"), zjistíme jako 1. právní vymezení: věc, spor, předmět soudního jednání, závazku, např. smlouva). Kauzalita pak filosoficky znamená
kategorie označující zákonité souvislosti jevů, z nichž jedna (příčina) podmiňuje druhý (následek); souvislost podle příčiny a 2. hospodářský důvod závazku (něco jiného je právní důvod následnosti; příčinnost. Adjektivum kauzální pak znamená: příčinný. Např. kauzální nexus = příčinná souvislost. Filosofický pojem kategorie pak znamená: 1. pojmová skupina, třídící hledisko, skupina vzniklá roztříděním podle nějakého společného znaku, třída (lidí, věcí, jevů). 2. filosofický plurál: kategorie = základní pojmy, které vyjadřují nejobecnější a
nejpodstatnější vlastnosti a souvislosti jevů, stavů nebo předmětů objektivní skutečnosti a poznání.
Teleologie: Filosofický názor vymezující teleologické myšlení uvádí, že všechno dění od samého začátku směřuje finálně k určenému cíli, účelu, ať už pojímané antropocentricky do centra světa, transcendentně, tj. přesažně k hranicím možné zkušenosti a poznání, imanentně nebo jinak. Zatímco kauzalita vychází z příčiny a následku, teleologie staví na pojmech účel a prostředek. Vědci se začali zajímat o oba tyto systémy, když zjistili, že po určitých příčinách následují vždy stejné následky a v teleologii když určité cíle a účely motivují použití určitých prostředků. Kladli si otázku, zda toto sepětí příčiny a následku a prostředku s účelným výsledkem postupuju nutně či zda nejde jen o náhodnou okolnost.
Striktní průběh kauzálního procesu: Ohřívám-li nad plamenem ohně nádobu s vodou, voda v nádobě se nejprve poněkud ohřeje a s přidáním intenzity ohně voda v nádobě se dostane do varu a posléze se začne vytvářet z vody pára. Jak využiji sílu této páry, to již nemusí být procesem kauzálním, nýbrž přejdu do procesu účelového, teleologického. Využiji-li páry v parostroji, mám postaráno cestou finality o dopravu vlakem. Jenom nesmím směšovat systém kauzální a
teleologický, za kteréžto upozornění vděčíme profesoru Karlu Englišovi, autoru teleologicky koncipovaného systému národního hospodářství, který napsal:
Proto se mýlí německý filosof Wundt (a po něm mnozí jiní), který praví, že finalita je obrácená kauzalita, a osvětluje věc příkladem srdce a oběhu krve? Proč obihá krev, (táže se Wundt a odpovídá:) Protože pumpuje srdce. Navážeme nyní otázku: Proč (dodává Wundt) naopak na pumpování srdce: Prý, aby obíhala krev! Nikoli, nýbrž proto, že něco předcházelo v nervech a svalech, co toto pumpování působí. Chceme-li dostat za odpověď „aby obíhala krev", (tedy účel), musíme změnit způsob pozorování a tázat se: Proč jest (někým) chtěno pumpování srdce? Pak teprve dostaneme za odpověď: Protože je chtěn oběh krve, nebo, což je totéž, aby obíhala krev.
Z uvedeného poznáváme, že jsme položili otázku na kauzalitu a dostávali jsme odpověď na finalitu. Musíme proto volit vždy správně otázku, nač se tážeme. A nesmíme přebíhat z kauzality do finality a teleologie.
Vyjděme od stěhovavého odletu vlaštovek, který jsme převzali od patera Orko Váchy z hlediska kauzality. Na podzim jako první odlétají ty mladé vlaštovky, které se narodily jako poslední a neměly dostatek času spolužití se
svými rodiči, aby od nich pochytily nějaké poučení pro několikatisícovou kilometrů cestu do jižních krajin, do neznáma. Kde je jejich cíl a kde budou odpočívat na cestě, to neví. Letí a letí jen tak nazdařbůh, neví ani, kam a kudy. Mohou se opírat jen o svůj kód a záznam ve svém instinktu a pudu, do nějž někdo, zřejmě jedině Bůh, jim vložil cíl cesty. Vlaštovky nemají rozum, a proto nemohou o smyslu cesty uvažovat. Jde zde o vyloženou kauzalitu, snad opřenou o instinkt.
Orko Vácha také uvádí případ malého pavoučka, který při splétání svých pavučin uskutečňuje a ovládá 1400 pohybů, kterým ho nikdo nenaučil,
který asi ani nikdy nespatřil své rodiče. Má snad tento pavouček kód svých pohybů při splétání pavučin uložen ve svém pudu? Jde jen o kauzalitu nebo i účelové sledování smyslu pavučin a kým?
Již dříve v úvaze jsem uvedl nepochopitelný případ živočicha, který dovede umrtvit list a život listu rostliny, aniž by list uschl, zmenšit jeho podobu, zabalit do něj housenku, do které nakladl svá vajíčka budoucích potomků, ochrnout žihadlem tuto housenku jen tak, aby nebyla schopna pohybu, ale žila nadále a umožnila tak potomkům živočicha dožít se dospělosti v těle
housenky.
Za komunistického režimu jsem měl možnost se blíže seznámit s profesorem národního hospodářství v Brně, dr. Václavem Chytilrm, žákem a spolupracovníkem prof.. Engliše, pozdějšího guvernéra Národní banky. S Václavem jsme se spřátelili, vážil jsem si ho velmi pro jeho přesnost logického myšlení, stýkali jsme se pak i v civilu a vedli četné debaty. Vím, že jsme se rozcházeli v názoru, zda v živé přírodě existuje účelnost a teleologie. Václav mně namítal, že k takovému projevu účelnosti je třeba intelekt a myslící člověk, což u ostatní živé přírodě chybí. Jen mně připustil, že když Engliš dovedl koncipovat národní hospodářství na základě teleologie, bylo by možno
národohospodářskou vědu koncipovat i na základě kauzality, když tolik prvků vyloženě kauzálních v ekonomii existuje.
Za komunistického režimu jsme mohli cestovat jen do Dráždan, takže jsem viděl mnohokrát Sixtinskou madonu i s těmi „unuděnými" andělíčky a vždy jsem dlouho postál před Tizianovým obrazem „Peníz daně".
Shrnutí.
Vždy jsem byl přesvědčen o tom, že v živé zvířecí přírodě nalézáme i účely a teleologii, což mně Václav Chytil vyvracel tvrzením, že účelnost bez lidské osoby nemůže existovat, neboť člověk si ji tam vždy promítne a přikomponuje. Již v uvedených příkladech např. jsem četl, jak delfín zachránil člověka při plavání v moři před žraloky a někdo dokonce by byl ochoten uvažovat o delfínově rozumové schopnosti. Přičítal bych to spíš delfínovu instinktu a pudu. Podobné důkazy jsem již uvedl. Máme tu však jiné případy. Lososi táhnou po řekách, přes všechny překážky, které jim lidé postavili do cesty, až do moře, aby tam splnili svou rodičovskou povinnost vůči potomkům. Máme tu včelí úly a mraveniště, kde všude máme tak bohatý život živočichů, máme tu ty pozoruhodné lety netopýrů, málem vytýkáme Pánu Bohu, že dal vyrůst predátorům, dravcům a dravým ptákům, kteří tak musí usmrcovat menší druhy zvěře. Zapomínáme, že i tito jedinci jsou v plánu Božím jako likvidátoři vadných, slabých a nemocných zvířat, která musí být ze života odstraněna. Vzpomeňme jen, že jestliže se přemnoží některý druh zvěře, třeba zajíci, musí hajní a lesníci obstarat lišky nebo dokonce vlčí smečky, aby zlikvidovaly nadbytečný a nezdravý stav zvířat, to vše ku prospěchu potřebného
stavu zvěře.
Exkurs do ztroskotání lodi a do plástve medu v úlu: Před asi 80lety jsem četl tuto zprávu: Někdy na začátku 17. století troskotala rybářská menší loď někde v Karibiku nárazem na skalisko, osazenstvo lodi i kapitán se zachránili. Nehoda se stala podle sdělení kapitána lodi v místě, které podle výpočtu polohy lodi bylo na širém moři nárazem na skalisko pod vodní hladinou. Kapitán byl vyšetřován a zproštěn viny za odpovědnost na nehodě. Poloha lodi byla vypočtena podle logaritmických tabulek krátce před nehodou.
Nezávisle na této nehodě přírodovědci zjišťovali tvar a formu plástve medu úlu. Forma měla tvar šestiúhelníku, který je vhodnější pro uložení medu
než čtvercový tvar. Pro výpočet šestiúhelníka byla použita logaritmická tabulka a bylo konstatováno, že včely se liší od matematiků jen o nepatrnou část úhlu. Po nějakém čase byla přeměřována logaritmická tabulka a opravena.
Když se po revizi logaritmické tabulky podle nové tabulky poměřovala velikost úhlů plástve medu, bylo shledáno, že včely vypočítaly úhly zcela spolehlivě a nebyla chyba ve výpočtu a když bylo přikročeno k výpočtu místa nehody rybářské lodi, zjistilo se, že opravený výpočet ukazuje na místo nehody lodi a nikoli na širé moře. Je-li první zpráva pravdivá, nevím, relata refero.
Plocek Josef |
