V dějinách filosofie představoval Platón jako jeden ze dvou největších filosofů řecké antiky významné místo v lidském myšlení a toto místo je mu zachováno až do dnešních dnů. Bude proto rozumné zabývat se trochu obsahem jeho filosofického myšlení. V první kapitole budeme v přímých citacích a parafrázích věnovat svou pozornost jeho názorům, zatímco ve druhé kapitole si všimneme jeho vlivu na myšlení křesťanské. Oporu své úvahy nalézáme v díle Hanse Joachima Stoeriga „Malé dějiny filosofie.", Zvon České katolické nakladatelství Praha 1996.
Hlavní Platónovy filosofické názory.
Velký antický filosof a učitel Platónův, Sókrates, věnoval svůj život učení druhých a nikoli psaní svých názorů, nemáme od něho a jeho názorech žádné písemné dědictví, a proto vděčíme za poznání Sókratova myšlení především Platónovým dílům, třebaže i tento nezanechal po sobě žádné systematické filosofické dílo a jeho filosofie spočívala také především ve vyučování svých stoupenců přímým dialektickým působením. Kladně musíme hodnotit Platónův polemický postup vůči sofistice a sofistickým, vědomě a úmyslně klamným závěrům, kterými se sofisté snažili dokazovat správnost a pravdivost něčeho nesprávného a sporného. „Jako základní omyl se Platónovi jeví Protágorova věta, že člověk je mírou všech věcí a že nemůže existovat žádná všeobecná míra." Taková nauka, říká, by nutně zničila základy vědy i mravnosti. Rétorika sofistů jako umění přemlouvat nemůže být metodou filosofie. Platón jde ovšem mnohem dále než jeho učitel Sokrates. ´ Vím, že nic nevím´ , nahrazuje naukou, že našemu myšlení a jednání je ve věčných idejích dána míra, kterou lze vytušit a myšlenkově pochopit". |
